Nejprve jsem odešel do švýcarského týmu HC Ambri Piotta. Zde jsem působil šest a půl let. Trénoval jsem tu dorostence, juniory, následně i žáky. Poté jsem si vyzkoušel trénování u seniorského mužstva, farmy Ambri – HC Biasca, což byla třetí nejvyšší švýcarská liga. Kvůli finančním problémům v Ambri jsem ale po šesti a půl letech z klubu odešel. Zakotvil jsem v dalším švýcarském klubu z třetí nejvyšší soutěže EHC Saastal. Je tam krásná příroda, otevřený zimní stadion. Zde jsem se ale nepohodl s vedením a skončil. Toto angažmá mě utvrdilo v tom, že už se budu věnovat pouze mládeži. Ze Švýcarska vedly mé kroky do Německa. Rok jsem byl hlavním trenérem mládeže v Herner EV, což je na severu Německa. Po necelém roce jsem na doporučení Německého svazu ledního hokeje odešel trénovat německou bundesligu U16 do Schwenningenu. V tomto městě hrají muži nejvyšší německou ligu. Strávil jsem tu rok. I když jsem měl platnou smlouvu, příliš mě to tam nebavilo. Táhlo mě to domů. Využil jsem nabídku, kterou jsem měl z Benátek nad Jizerou a vrátil se domů.

Která z těchto trenérských štací byla podle vás nejlepší a kde na to nebudete vzpomínat úplně v dobrém?

Suverénně nejlepší štace byla ve švýcarském Ambri. Zde jsem poznal, jak se dělá vrcholový hokej ve Švýcarsku. Vystudoval jsem tam trenérskou licenci A. Měl jsem možnost se zúčastnit soustředění jejich národních týmů do šestnácti a osmnácti let. Mohl jsem se pohybovat i kolem A-týmu HC Ambri Piotta, kde jsem vedl farmu, o které jsem se už zmínil. Na loňském mistrovství světa byli tři nebo čtyři hráči ve švýcarském národním týmu, které jsem trénoval. Další stále dorůstají. Dnes tam jezdím třikrát nebo čtyřikrát do roka. Se všemi lidmi jsem tam v kontaktu. Říká se tomu tam evropský Montreal. Dělá mi radost Lukáš Lhoták, kterého jsem trénoval už tady v Benátkách, je stabilním členem tamního áčka. Navíc se dostal do české reprezentace. Dále Roman Hrabec, kterého jsem tam přivedl, hraje také již v A-týmu. Dva další již naskočili do áčka, v Luganu hrají také dva kluci, které jsem měl ve starších a mladších žácích. S tímto angažmá jsem tedy byl velmi spokojen, bylo perfektní. Naopak poslední rok v německém Schwenningenu byl pro mě víceméně utrpením. To, jak se v Německu trénuje na kvantitu a vůbec ne na kvalitu, mě úplně psychicky sráželo. Byl tam kanadský šéftrenér, který víceméně nedělal nic a jen pomlouval. Bylo to náročné na psychiku. Vyvrcholilo to tím, že mi Schwenningen neposlal poslední výplatu. Takže se nyní s nimi hádám. Na jednu stranu tam byl perfektní tým, skvělí kluci, na druhou stranu vedení ale bylo pro mě velkým zklamáním.

Nyní jste se tedy vrátil do Benátek nad Jizerou. Měl jste i jiné nabídky, nad kterými jste se rozhodoval?

Měl jsem nějaké nabídky. Mohl jsem jít v České republice i někam jinam. Nabídky mi přišly také ze zahraničí, ale jelikož mám dvě malé děti a bydlím v Nymburce, tak mě to táhlo domů a Benátky jsou pro mě srdcovou záležitostí. Je to pro mě domácí oddíl, protože před tím, než jsem šel do ciziny, jsem tu nějaký čas strávil. Znám tu skoro všechny lidi, kteří se tu kolem hokeje pohybují. Je legrací, že klukům, kterým jsem kdysi dělal první registraci, dnes jsou ve starším dorostu nebo v B-mužstvu. Poznávám je tedy jen podle jmen. Říkám, že jsem se vrátil domů do klubu, který mi přirostl k srdci. V Benátkách nad Jizerou máme úplně fantastické podmínky. Říkal jsem to už tehdy, když jsem odcházel, že to, co je v Benátkách, je něco naprosto parádního.

Budete zde vykonávat funkci šéftrenéra mládeže. Které týmy budete mít na starost jako hlavní trenér, potažmo asistent?

Hlavním trenérem budu u mladšího dorostu. Jinak se budu pochopitelně podílet také na náboru do přípravky a budu se snažit také podílet na trénincích ostatních mládežnických kategorií.

Mohl byste srovnat úroveň mládeže v Benátkách nad Jizerou při vašem odchodu před osmi lety a nyní při vašem návratu?

Je strašně těžké toto srovnat, protože se zatím připravujeme jen na suchu. Nyní je tu určitě více dětí. Na druhou stranu, po reorganizaci soutěží Českého svazu ledního hokeje, vůbec nevím, co nás čeká. Zrušená liga mladšího a staršího dorostu je pro náš hokej i naše oddíly jedna velká katastrofa. Uvidíme, co tato reorganizace s naším hokejem udělá. Našel jsem tu fungující hokejový oddíl, který je na vysoké úrovni.

Jaké jsou hlavní cíle mládežnického hokeje v Benátkách nad Jizerou pro příští sezónu?

Naším cílem je, aby děti na zimní stadion chodily rády, aby se sem těšily a strávily tu svůj volný čas tak, aby domů přišly zcela emočně vybity. Chceme, aby se sem rády vracely a klub byl vůči nim přátelský. Samozřejmě, pokud se nám povede vychovat dalšího Radima Šimka nebo další Magdu Erbenovou, tak to bude jedině dobře.

Můžete srovnat úroveň mládeže mezi Švýcarskem, Německem a Českou republikou?

V Německu je hokej specifický v tom, že tam dnes působí víceméně jen potomci ruských přistěhovalců, ti domácí tam mají minimální zastoupení. Ve Švýcarsku je hokej sportem číslo jedna. Hlavně v Ambri, kde jsem působil, tam se o hokeji baví babičky, dědečkové, všichni tím žijí. Hokej je tam na zcela jiné úrovni než u nás. Na mysli mám hlavně spolupráci klubů a přístup k hráčům. U nás je ten systém bohužel takový, jaký je. Nic s tím nenaděláme, musíme ho akceptovat.

Novinkou v benátecké mládeži je nově založený B-tým. Jaké bude mít tento tým cíle v příští sezóně a v jaké soutěži bude vůbec působit?

Po reorganizací soutěží, kdy Český svaz ledního hokeje zrušil ligu juniorů, jsme v Benátkách řešili, že tu máme sedmnáct hráčů, kteří už nemohou hrát za starší dorost a ještě nejsou vyzrálí na to, aby někde hráli druhou ligu. Co však nyní s těmito hráči? Je jim devatenáct či dvacet let, jsou to naši odchovanci, kluci, kteří odmalička hráli za Benátky... Někdy v únoru či v březnu jsme se rozhodli, že založíme béčko, které bude hrát krajskou soutěž. Na druhou stranu je pro mě obrovským zklamáním, že v krajské soutěži se bude hrát pouze osmnáct zápasů za sezónu. Když už se něco takového dělá, tak nepochopím, že týmy v krajské soutěži si odhlasují jen osmnáct kol bez play off. Budeme chtít kluky otrkat v dospělém hokeji, ať tu hrají a nekončí s hokejem v devatenácti nebo ve dvaceti letech. Po roce si to vyhodnotíme, uvidíme úroveň soutěže a rozhodneme se, jak dál. Doufám, že někdo na svazu konečně otevře oči a něco opět s mládežnickými soutěžemi začne dělat. Hlavně odspodu, protože všude ve světě se hokejová pyramida staví zespodu. Jen v českém hokeji se staví vše od vrchu, od extraligy a nikdo se nedívá na to podhoubí, na ten základ. Pokud není základ, nemůže přeci fungovat vrch. Poté se to projevuje kupříkladu na mezinárodní scéně.

Jaké bude mít nově vzniklá rezerva soupeře v krajské soutěži?

Kluci budou hrát kupříkladu proti Sedlčanům, béčku Mělníka, Žabonosům, Božeticím a tak dále. Opět se ale vracím k systému soutěže. Kluby chtějí hrát krajský přebor a pak si odhlasují osmnáct zápasů – devět doma, devět venku. Je to strašně málo. Pokud chceme dělat hokej, tato soutěž by měla mít určitě pětadvacet či osmadvacet kol. Navíc nepochopím, proč se nehraje play off.

Bude mít béčko za cíl ihned postoupit do krajského přeboru?

Ne, tohle cílem nebude. Jak jsem říkal, chceme, aby kluci měli návaznost a aby nekončili s hokejem. Chceme, aby sem rádi chodili, protože zanedlouho budou sami otcové, budou mít vlastní děti a tohle všechno na sebe postupně navazuje. Chceme, abychom byli jednou velkou benáteckou hokejovou rodinou a aby i jejich potomci si našli cestu na zdejší stadion. Jak jsem říkal, úkolem je, aby se sem děti i rodiče rády vracely a aby na nás hezky vzpomínaly. Tohle je ten náš cíl.

Absolutní novinkou je pak uzavření seniorské první hokejové ligy. Jak se na tohle díváte a jaký na to máte názor?

Ukáže čas, zda je to dobré či špatné rozhodnutí. Když se tak dívám na český hokej, a to jak na ten mládežnický, tak i na první ligu, připadá mi, že ti kluci si jdou zahrát a ne vyhrát. Jestli vyhrají či prohrají, je to jedno, protože nemají kam sestoupit. Když se poté hraje mistrovství světa hráčů do osmnácti či dvaceti let a my hrajeme zápasy, ve kterých jde o vše, tak je prohrajeme, protože je hrát neumíme. Když si vezmete hráče, který právě skončil v extralize juniorů a má jít hrát někam výš a vy se ho zeptáte, kolik odehrál zápasů play off v životě, tak devadesát procent hráčů řekne, že sedm nebo osm, možná dvanáct. Tohle je strašně málo. Myslím si, že starý systém, ve kterém byly týmy U15, U17 a U20 byl perfektní. Má se hrát o postup či o sestup, prostě se holt stane, že některý tým spadne z extraligy juniorů a třeba za rok se tam vrátí. Vždyť je to hokej, je to sport. Takhle mám něco garantované a mám jistotu, že dalších deset let budu hrát extraligu. S touhle pohodlností se nikam neposuneme. Hokej přece děláme kvůli tomu, abychom se s někým poměřovali a abychom se v něm zlepšovali. K tomu patří výhry i prohry. Prohrou se něco nového naučím a ono mě to posune dál. Systém je tu nastavený tak, že pokud prohraji, tak se vlastně nic neděje, protože nemám kam spadnout. Týmy, jako jsme my, které hrají dole, tak nemají přílišnou motivaci, protože nemůžeme do juniorské extraligy. Jsme tu strašně svázaní a naši hráči to v podstatě hrají jen srdíčkem. Musíme je tedy motivovat jinak. Mladší dorost, který vedu, musím pochválit, protože v letní přípravě kluci strašně pěkně dřou. Doufám, že takto budou pokračovat i na ledě.