V předešlých dvou sezónách toho zkušený 185 cm vysoký obránce příliš neodehrál kvůli zdravotním problémům, kterého sužovaly. Nakonec se musel svěřit do rukou chirurgů. „Rok jsem fungoval „napůl“, a pak už to nešlo jinak, tak jsem musel jít na větší operaci s kolenem. Snad to všechno dobře půjde a budu zase moci hrát dál,“ věří liberecký rodák Václav Kočí. A jak vlastně došlo k jeho příchodu k Jizeře? „Vzniklo to vlastně tak, že jelikož jsem původem z Liberce a dá se říct, že jsem toho poslední rok moc nenahrál,“ popisuje nová benátecká posila, „a Honza Plodek je můj spolužák ze základky, se kterým jsem dlouho hrál, tak jsem mu řekl, jestli by se tam nezeptal pana Salanského. Tak jsme to takhle domluvili,“ říká Kočí.
I přes zdravotní komplikace, které vyřadily Václava Kočího na dlouhou dobu z hokejového dění, jeho příprava na nadcházející sezónu byla bez větších úlev. „Absolvoval jsem vlastně úplně všechno s kluky, dá se říct, kromě nějakých běhů,“ říká sedmatřicetiletý bek. „To jsem řešil tím, že jsem šel na kolo. Jinak jsem dělal všechno prakticky stejně, takže noha už by snad měla být dobrá,“ dodává dvojnásobný mistr české extraligy.
Jaké byly vlastně hokejové počátky urostlého obránce z Liberce? „Začínal jsem někdy v půlce druhé třídy, když nám učitelka na tabuli napsala, že je nábor. Přišel jsem za našima a řekl jim, že bych to chtěl zkusit,“ vysvětluje Kočí a důvod, proč se z něj stal obránce, je velice pragmatický. „Vzhledem k tomu, že jsem byl od malička trošičku větší, dříve to fungovalo tak, že větší hráči hráli v obraně a ti menší v útoku, tak proto to tak je,“ prozrazuje. A co ho na ledním hokeji baví nejvíce? „Mě baví samozřejmě vyhrávat a i samotná ta hra, potom i kluci a parta okolo, ale především mě baví ta hra.“
Bývalý hráč Liberce, Mladé Boleslavi nebo Pardubic měl dva hokejové vzory, pochopitelně oba obránce. Byli jimi Kanaďan Paul Coffey a Američan Brian Leetch. Proč se Václavu Kočímu líbili právě oni? „Hráli útočný hokej a Paul Coffey ještě k tomu byl skvělý bruslař, což mě zas tolik nepotkalo,“ říká s humorem ostřílený hokejista. „Zkrátka se mi líbil jejich styl hry, že kromě bránění ještě také stíhali útočit a byli opravdu dobří.“
Své extraligové entrée absolvoval hráč s přezdívkou Kočka v dresu Bílých Tygrů, se kterými se v sezóně 2001/02 probojoval z 1. ligy právě do nejvyšší soutěže. Jak ale sám přiznal, nejúspěšnější období své kariéry prožil v Pardubicích, za které si zahrál v šesti sezónách. „Nejvíce se mi samozřejmě dařilo v Pardubicích. Tam bych řekl, že to bylo pro mě životní angažmá. Pardubice jsou krásné město a mají tam veliké hokejové úspěchy a myslím si, že tehdy to byla i veliká éra pardubického hokeje,“ vzpomíná Kočí, kdy v ročnících 2009/10 a 2011/12 zvedl nad hlavu mistrovský pohár v pardubických barvách. „To je nejhezčí moment mé kariéry, a pak ještě postup s Libercem do extraligy, to bylo také skvělé," dodává.
Přemýšlel vlastně Václav Kočí nad tím, co by dělal, kdyby se neživil hokejem? „Abych řekl pravdu, tak ani ne,“ přiznává. „Mám něco vysněného, ale na to nemám bohužel ani buňky, ani talent, tak je to spíše taková pohádka snů, než že by to bylo něco, co bych dělal. Asi bych vystudoval nějakou školu, si myslím. Věnoval bych se asi stavařině, protože moje rodina je celá taková stavařská, ale jestli bych u toho zůstal, to nedokážu říct,“ přemýšlí. Nicméně na otázku, co preferuje za jiné sporty, nachází odpověď velice snadno a okamžitě. „Musím říct, že mě hodně baví hrát golf a také se na něj rád dívám, a potom taky fotbal, který už ale bohužel nemůžu moc hrát,“ prozrazuje statný bek, jenž dodává, že sleduje fotbalové dění v širokém spektru od španělské po německou ligu.
Přestože závěrečná otázka směřovala do sféry kultury, nenechal se Václav Kočí vůbec rozházet, ba právě naopak. Jak to má tedy s knihami, filmy či divadlem? „Mám vždycky období, kdy mám ke knížkám o něco kladnější vztah a někdy zápornější, ale číst mě baví a filmům ani divadlu se nebráním,“ říká liberecký odchovanec, který závěrem dodává své literární preference. „Baví mě hlavně detektivní romány, nejoblíbenější je Nesbø,“ zakončuje.