Honzo, mohl by ses zprvu benáteckým fanouškům trošku přestavit? Máš za sebou zajímavé angažmá v Norsku. Co všechno obnášela tvá práce v této severské zemi?

Začínal jsem tu s hokejem, což v mém rozhodování určitě hrálo roli, protože k tomuto klubu mám vztah. Po maturitě jsem se rozhodl studovat na FTVS, kde jsem minulý rok dodělal bakaláře a zároveň vyrazil na stáž do Norska, kde jsem strávil velmi intenzivních, ale příjemných, osm měsíců. Po této stáži jsem se rozhodoval, co dál. Byla varianta, že bych v Norsku zůstal, což jsem dost dlouhou dobu zvažoval. Líbilo se mi tam. Klub, ve kterém jsem pracoval, je relativně nový. Tím, že v Norsku není taková hokejová tradice jako tady u nás, jsou tam otevření novým nápadům. Tohle bylo strašně příjemné. O kterémkoliv svém nápadu jsem věděl, že bude vyslyšený a že se o tom pobavíme. Celý klub jsme řídili ve čtyřech lidech. Byli jsme tam dva Češi, Belgičan Quintin Bollu s prezidentem klubu, kterým byl Knut Henrik Spets, místní norská hokejová legenda. V těchto čtyřech lidech jsme dělali práci, kterou by v česku obsáhlo třeba deset lidí. Jak jsem říkal, bylo to intenzivní, hodně práce. Osobně jsem dělal hlavního trenéra pro dvě kategorie, plus školičky bruslení, čemuž tam říkají poškolní program. Z hlediska zkušeností bylo toto angažmá asi nejlepší, co mě mohlo takto po škole potkat. Když jsem nastupoval na školu, věděl jsem, že chci získat magisterský titul. Řekl bych, že pro někoho, kdo chce být trenérem ledního hokeje, se nevyplatí studovat tuto školu jen kvůli bakaláři, protože poté získá licenci B, která je relativně dobře dostupná i pro nestudenty této fakulty. Hlavním benefit, který člověk získá, je až to magisterské studium, po němž dostane licenci A, která už tak lehce dostupná není. Tohle byl hlavní důvod, proč jsem se rozhodl vrátit do České republiky.

Proč sis vybral právě Benátky nad Jizerou?

Zvažoval jsem, že se vrátím do Příbrami, v níž jsem hrál před tím, než jsem odjel do Norska. Musím říci, že na tento klub mám strašně pěkné vzpomínky. Byla tam suprová parta lidí, ale nakonec jsem úplnou náhodou zjistil, že Benátky hledají trenéra a tím, jak jsem tu začínal, mám k tomuto klubu vztah, navíc bydlím nedaleko v Nymburce, byla to pro mě jasná volba. Znám Martina Nováka a i to byl jeden z důvodů, proč jsem se rozhodl ucházet o tuto práci. Mohu čerpat zkušenosti od tak zkušeného trenéra, jakým je právě Martin Novák. Utvrdil jsem se v tom, že tato volba byla dobrá, protože vidím, jak se zdejší lidé o klub starají, včetně péče města. Je škoda, že sem v první lize nechodilo na zápasy více diváků. Jako malý capart jsem chodil na zápasy A-týmu a pamatuji si plný zimák, super atmosféru. Doufám, že by se to nyní ve druhé lize mohlo vrátit.

V Benátkách nad Jizerou nebudeš plnit jen roli hráče, budeš také trénovat. Jaké kategorie budeš mít na starost?

Budu hlavním trenérem 9. třídy a dorostu. Jednak je to pro mě veliká výzva a navíc strašně super, protože v Norsku jsem trénoval kategorie U12 a U14 a devátá třída je vlastně kategorie U15. V podstatě je to návaznost na týmy, u kterých jsem nedávno působil. Mám nějakou představu, co bychom měli s kluky na ledě dělat, ale uvidíme, ještě jsem je totiž neviděl. Vím, že budu muset svůj plán nějak uzpůsobit, což uvidíme v srpnu. Budu mít také na starosti nábory nejmenších dětí, což je také práce, na kterou se těším. Dle mého názoru jsou tyto kategorie nejdůležitější a je jim potřeba věnovat velké úsilí. Z kluků se totiž mohou stát výborní hokejisté a i kdyby ne, chceme v nich vzbudit lásku k tomuto sportu. Je potřeba toto nepodceňovat. Opět mohu říci, že mohu čerpat z programu, který jsem zažil v Norsku, kde na školičce bruslení bylo asi 130 dětí, což je opravdu masakr. Čím více dětí člověk v takto mladém věku zaujme, tím více se jich poté přihlásí do dalších kategorií a zůstanou v klubu.

Jak moc těžké bude skloubit hraní a trénování?

To, že si tu můžu zahrát druhou ligu, byl pro mě další bonus. Tuto soutěž už jsem čtyři nebo pět let hrál. Skloubit to s trenérskou profesí určitě nebude lehké, to si uvědomuji. Budu asi muset udělat nějaké ústupky, zejména asi v tom hraní, protože trenérství je pro mě prioritou. Na druhou stranu vím, že se to dá zvládnout. Vyzkoušel jsem si to už v Norsku, kde jsem působil ve druhé nejvyšší soutěži. Systém soutěže byl podobný, hrálo se jedenkrát, někdy i dvakrát týdně.

Děkujeme za rozhovor a přejeme hodně úspěchů s benáteckým hokejem!