Kdy se rozhodlo o tom, že převlečeš přes hlavu dres a vrátíš se do role hráče, kterou jsi opustil před dvěma lety?
Rozhodlo se o tom v Budějovicích, když jsme dohrávali pouze na tři obránce. Tam jsme jeli se šesti beky, jeden se na začátku zranil, pak Říha dostal trest ve hře, takže bylo jasné, že další zápas hrát nemůže. Nevědělo se, jestli bude Honza Niko, jestli se dá Pálek do kupy. Tak jsem začal trénovat a tím se to rozhodlo, že kdyby se tady doma stalo něco podobného a někdo by se zranil nebo vyfauloval, že bych do toho možná mohl zasáhnout, třeba jen do oslabení, nebo tak.

Jaké byly tvoje pocity/myšlenky, když ses to dozvěděl? Byl tam strach nebo radost?
Strach v žádném případě! Jsem udržovaný, to je vidět, ne? /smích/ Já chodil na led jednou týdně se starou gardou, ale to se nedá porovnat. Když jsem potom šel na trénink tady s klukama, to bylo úplně něco jiného. Naštěstí Honza Niko se dal do kupy, takže bylo sedm beků a nemusel jsem do toho zasáhnout. Bylo by to určitě těžký, ale kdyby měla nastat situace jako v Budějovicích, kdy se dohrávalo na tři beky, tak to prostě nejde.

Takže jsi seděl připravený na střídačce, kdyby náhodou...
Přesně tak. Ale ten vývoj zápasu nasvědčoval tomu, že k tomu nedojde. Bylo to vyrovnaný, nikdo se nezranil ani nevyfauloval, takže to bylo v pohodě.

Prožíval jsi ten zápas nějak jinak oproti tomu, když na střídačce stojíš jako kustod/masér?
Myslím, že ne, protože jsem vždycky žil s tím mančaftem. Pocity byly víceméně stejné, akorát s tím rozdílem, že jsem byl připravený zasáhnout, kdyby se náhodou něco stalo.

Co to v tobě vyvolalo, když jsi nastoupil na led a v hledišti skandoval dav fanoušků? Neobjevily se staré vzpomínky?
Jo, určitě. Takovéto zápasy v play-off se soupeřem, který má takovou podporu fanoušků, kteří přijedou i ven... To vždycky člověk zavzpomíná na zápasy, když jsme třeba s Libercem hráli o postup, kdy ta atmosféra byla podobná. Je to příjemný. Pro ty mladé kluky je to výborné, že si můžou zahrát. I když jsme nebyli v nejsilnější sestavě, tak pro ty kluky z juniorky zahrát si takovéto zápasy, kdy je v Budějicích šest tisíc lidí, je výborný. Získají zkušenosti.

Kdybys v tomto utkání do dění zasáhl, v čem by byl rozdíl oproti ostatním hráčům největší?
Určitě ve fyzičce, protože dva roky nehraju. Nedá se srovnávat, když se člověk připravuje profesionálně přes celé léto a pak i na ledě s tím, že si občas zajdu na kolo nebo si zahraju tenis. To se nedá porovnat. Já byl připravený na to, že kdyby bylo hodně oslabení, chodil bych jen do oslabení. Při hře pět na pět ne.

Dobírali si tě nějak v kabině?
To si nedovolej, jsou to mladý fousci. /smích/

Když se vrátím k samotnému čtvrtfinálovému utkání, jak bys ho zhodnotil?
Byl to vyrovnaný zápas, rozhodly maličkosti. Myslím si, že jsme měli trochu smůlu. Oni dali šťastný třetí gól v oslabení, kdy hráč měl puk skoro na brankový čáře, myslel, že mu to sjelo, chtěl to dávat nahoru a gólmanovi to podjelo po zemi. Škoda.

Asi se shodneme na tom, že sedmý zápas by sérii s Motorem slušel víc.
Určitě. Ta série se lámala u nás ve druhém zápase. Tam si myslím, že jsme měli vyhrát. Byli jsme lepší. Měli jsme dvakrát dlouhou přesilovku pět na tři. Tu jsme bohužel nevyužili a dostali osmnáct vteřin před koncem gól. Tam se ta série zlomila.