S lehkou nadsázkou by se dalo říci, že jste „nadčlověk“. Zastáváte hned několik funkcí: jste hlavním trenérem Benátek, asistentem generálního manažera v Liberci, nedávno vám byla svěřena i funkce trenéra u reprezentační devatenáctky, k tomu jste navíc ještě otcem od rodiny. Jak se tohle všechno dá zkombinovat a především zvládat?
Nejtěžší role je otce od rodiny. Ta je na míle vzdálená veškerým pracovním povinnostem. Dělám hokej, takže nadčlověk rozhodně nejsem, to je opravdu velká nadsázka. A díky kolegům v Benátkách jsem trenérem i u reprezentace, protože mě vždy zaskočí, když je třeba. Je to pořád jen hokej a já ho miluji, takže je o něco lehčí to všechno zvládat.

Napadlo vás před lety, když jste sám oblékal dres Benátek, že se jednou postavíte i jako trenér na střídačku?
Ne, to by mě rozhodně nenapadlo. Trénování začalo nabírat reálné kontury až v době, kdy jsem začal studovat, protože jsem vedle hokeje chtěl rozvíjet i jiné lidské stránky. Od malých dětí jsem se posouval výš a výš. Jsem rád, že jsem skončil tady.

Co rozhodlo, že jste předčasně ukončil svou hráčskou kariéru a začal se naplno věnovat trénování?
V Liberci jsem se Extraligy pouze dotkl. Kdybych ji hrál pravidelně, tak jsem možná u hokeje jako aktivní hráč zůstal déle. To, myslím, rozhodlo. Viděl jsem mizivou šanci se dobře společensky uchytit jako hráč, proto jsem začal hledat jiné varianty a aktivní hokej šel do pozadí.

Neschází vám občas role aktivního hráče? Přece jen ve vašem věku je ještě spousta aktivních hráčů.
Hokej mám, jak jste sama řekla na začátku, na všech svých pracovních frontách. To mě naplňuje tak, že opravdu nemám pocit, že bych si ve volném čase potřeboval zahrát, byť nějaký krajský přebor. V určitých pasážích tréninku se na nějakých soutěžích aktivně podílím, takže se cítím pořád být „v hokeji“ a zatím mi to nechybí.

Jak se liší role trenéra v Benátkách a role trenéra u reprezentační devatenáctky? Je tam nějaký zásadní rozdíl?
Zásadní rozdíl je hlavně v tom, že v Benátkách je kontinuální trenérská práce. V národním týmu u devatenáctky se nepracuje kontinuálně a není žádný vrchol sezóny. Sjedeme se na jednorázovou akci, kdy během týdne s týmem pracujeme.

Dobře, já spíš měla na mysli, jestli se liší trenérský přístup k hráčům.
Jsem rád, že mi svazoví činovníci nabídli funkci trenéra u reprezentační devatenáctky, protože spousta kluků i z Benátek tím týmem prošla. Rozdíl není tak diametrální, jako kdybych trénoval třeba šestnáctku, což by pro mě bylo asi docela složité, protože přece jen už šest nebo sedm let pracuji s dospělými hráči nebo s hráči těsně před dosažením plnoletosti. Pro mě ten rozdíl je akorát v tom, že nemám mazáky, kterým je třicet, ale mám „zobáky“ kterým je devatenáct. Přístup je z mého pohledu stejný, protože hráči jsou to už víceméně dospělí.

Jaké vlastnosti by podle vás měl mít dobrý trenér?
Dobrý trenér by měl být ctižádostivý, poctivý, horkokrevný, ale zase ne cholerický.

Myslíte, že to všechno splňujete?
Možná dvě z těch tří ano.

Které dvě?
To si nechám pro sebe. /usmívá se/

Děkujeme za rozhovor!