15. října dovršil tenhle benátecký forvard čtyřiadvaceti let. „Nejlepší oslava by pro mě byla výhra v Šumperku,“ reagoval Krejčík skromně na otázku, jak plánuje toto jubileum oslavit. Výhra se ale nekonala. Hořkou pachuť prohry však může nymburský odchovanec Krejčík i ostatní hráči zahnat v sobotu v domácím prostředí, kde letos již podruhé přivítají exligové Kladno. Než se však vydáte podpořit Benátecké na stadion v Obodři, přečtěte si tento rozhovor a zavzpomínejte spolu s Lukášem Krejčíkem na čtvrtfinále z uplynulé sezóny s Mladou Boleslaví, odhalte původ jeho neobvyklé přezdívky nebo i něco málo ze zákulisí jeho nehokejového života.
Bydlím asi tři kilometry od Nymburka v jedné vesnici. V Nymburce jsem se narodil a ano, začínal jsem tam i s hokejem. Působil jsem tam do osmé třídy a pak jsem odešel do Boleslavi, kde jsem byl až do juniorů, nějakých zhruba 6-7 let. Pak se mi naskytla možnost jít do Benátek. Jako junior jsem už chtěl hrát dospělý hokej, tak jsem přestoupil na rok tam, a poté do Liberce.
Jak zpětně hodnotíš svůj přesun do Benátek potažmo Liberce? Bylo to dobré rozhodnutí?
Ničeho nelituji. Naskočil jsem tam na zápasy do extraligy, což byla výborná zkušenost. I když poslední rok jsem toho moc neodehrál, měl jsem nějaká zranění a teď jsem vlastně tady v Benátkách. Každý hráč z Benátek se chce dostat zpátky nahoru, ale my tu máme výbornou partu a pracujeme všichni na 100 %, takže toho rozhodně nelituji, a myslím, že to bylo dobré rozhodnutí.
Když ses přesunul do Liberce, tak jsi v jednom rozhovoru uvedl, že letní příprava na kolech je pro tebe novinkou. Jak jsi tomu tedy za těch pár let přivykl?
Z Boleslavi, odkud jsem přišel, kola vůbec neznali. Tam jsme spíše běhali, protože v okolí Boleslavi je převážně rovina. To jsem taky neměl moc v lásce. Když jsem přišel do Benátek na první přípravu, která probíhala v Liberci, tak to pro mě byla novinka. Myslel jsem si, že to bude lehčí než běhání. Naopak první rok to pro mě na těch kolech bylo hodně těžké. Nebyl jsem na to zvyklý. Další rok jsem na to už byl připravený, měl jsem pořádné kolo a zvykl jsem si. Teď ne, že bych to měl zrovna rád, ale vím, že na ten hokej jsou kola v rámci přípravy důležitá. Takže mi to už ani moc nevadí.
Když porovnáš přípravu v Boleslavi a přípravu v Liberci, tak je ta kvalita plus mínus stejná?
Co jsem teď poznal v Tygrech i v Benátkách, tak ta příprava je tu na hodně vysoké úrovni. Jsou tu vynikající podmínky na běhání, jízdu na kole, posilování, různé hry,... Myslím, že jinde v republice to na takové úrovni není. My těch podmínek dokázali využít a jsme výborně připravení. Už v těch prvních utkáních se ukázalo, že většinu soupeřů přebruslíme. Je na nás vidět, že máme natrénováno. Budeme se to snažit držet přes sezónu a využít toho hlavně po Vánocích, kdy týmy trošku odpadají. To bychom s naší fyzickou hrou mohli začít ještě víc dominovat.
Jaké jsou tvoje ambice v hokejové kariéře?
Chci se vrátit do extraligy, protože jsem si tam vyzkoušel dvě sezóny a je to výborná soutěž. Určitě se chci ještě posunout o level dál. Ale záleží to na mně. Když budu hrát dobře, tak si myslím, že tu šanci mám. Samozřejmě se může stát, že uvidím, že mi to nejde a že na to nemám... Ale ambice mám určitě extraligové.
Přichází pro tebe v úvahu návrat do Boleslavi?
Moje priorita je nyní Liberec. Zatím mám smlouvu na rok, a co bude dál, se uvidí. Záleží na mně, jak budu hrát.
Když jsi jako junior odehrál řadu zápasů právě za Mladou Boleslav, tak jak jsi potom prožíval loňské čtvrtfinále, kde jste se střetli právě s ní?
Před koncem základní části jsme už věděli, že na ně půjdeme a těšili jsme se na ně, protože se nám s nimi dařilo. Pro mě osobně to byl výborný zážitek. Docela se mi v play off i dařilo a určitě to pro mě znamenalo o něco víc, než kdybychom se střetli s jiným týmem. Mám tam navíc dobré kamarády, s kterými jsem do teď v kontaktu. S nimi jsme se před zápasy navzájem hecovali esemeskami. V play off jsme hráli výborný hokej, jen škoda, že se nám to s nimi nepodařilo dotáhnout do sedmého zápasu, protože myslím, že jsme byli vyrovnaným soupeřem. Chyběl nám k tomu krůček. Projevila se trošku větší zkušenost boleslavského týmu. Ale pak, když jsme viděli, jak Boleslav v play off pokračovala dál, kdy v baráži vlastně neměla téměř soupeře, o to víc jsme si výsledku 2:4 na zápasy cenili, že jsme je takhle dokázali potrápit. Každé utkání bylo hodně vyrovnané, a i jejich trenéři po sezóně v rozhovorech říkali, že jsme pro ně v play off byli největším soupeřem.
Věřili jste, že byste je mohli vyřadit?
Že bychom je mohli vyřadit, jsme si až tak nevěřili. Určitě jsme ale věděli, že můžeme vyhrát jeden, dva zápasy, a čím víc jsme tu sérii natahovali, tím větší úspěch to pro nás byl. Lidem se ten hokej líbil. Závěr loňské sezóny pro nás byl třešničkou na dortu.
Co říkáš na přesun tréninkového procesu do Liberce?
Ze začátku, když se to připravovalo, jsem si nebyl moc jistý, jestli to je dobrý nápad, protože netrénujeme na vlastním ledě. Byl jsem na vážkách. Od srpna jsme tam pak začali chodit na led. Udělali nám nádhernou šatnu; Máme tam k dispozici posilovnu, výbronou regeneraci,... Teď jsem přesvědčený, že to pro farmu byl krok dopředu.
Kluci ti v šatně říkají „Číču“. Jak tahle přezdívka vznikla?
Ta přezdívka vznikla loni, když u nás hrál Michal Bárta. Ten mi tak začal říkat podle Jonathana Cheechooa, který hraje v NHL. Prý proto, že jsme si trošku podobní. Někteří kluci si mysleli, že mi tak říká kvůli mému účesu. Nechal jsem to být, spíš se tomu směji. Vůbec mi to ale nevadí, já jsem pro srandu, takže to beru.
Co děláš, když nehraješ hokej?
Když mám od hokeje úplně volno, snažím se trávit čas s rodinou a přítelkyní, která je suprová. U rodičů mám psa, kterého jsem si před třemi lety pořídil. Teď ale bydlím v Liberci a pes je zvyklý už na tátu, proto jsem ho nechtěl tahat s sebou. Takhle se na něj pokaždé těším a když jsem u rodičů, tak se mu věnuji, vezmu ho na procházku a tak. Jinak rád čtu, převážně válečné knihy, poslední dobou jsem přičichl i k životopisným knihám. Baví mě obohacovat se o zkušenosti těch lidí.
Co bys dělal, kdybys nebyl hokejistou?
Když jsem začínal s hokejem, hrál jsem do nějakých čtrnácti let zároveň i fotbal. Ten mi v životě hodně utkvěl a mám ho rád. Kdybych nehrál hokej, tak bych asi hrál fotbal, který mi v mládeži také docela šel.
Ztotožňuješ se s tvrzením, že fotbalisté jsou vyměklí, často přehrávají apod.?
To bych neřekl. Podle mě je to spíš taková závist lidí, kteří na fotbal koukají a těm klukům závidí, že jsou v televizi a dobře si vydělávají. Hokej i fotbal znamená tvrdou práci odmala. Někdy jde stranou i škola, když se to chce dotáhnout na nejvyšší úroveň. Kdo si to nevyzkoušel, tak nepochopí. Tam nejsou skoro žádné chrániče a jestli si někdo myslí, že fotbalisté jsou nějaké primadony, tak já si to nemyslím. Fotbal je také tvrdý sport.
Jak ses dopracoval ke svému stávajícímu číslu 89?
Když jsem hrál v Boleslavi, měl jsem oblíbené číslo 5. Ale když jsem přišel do Benátek, tak s pětkou tam hrál Petr Kolmann. Proto jsem si musel zvolit jiné číslo. A protože mě docela zajímá historie, tak jsem si vybral číslo 93, jako rok vzniku naší republiky. Když jsem ale pak přešel do Liberce, tak jsem si opět musel vybrat jiné číslo, protože tam s 93 hrál Petr Nedvěd. Vzal jsem si tedy 89, podle roku sametové revoluce. Nejdřív si kluci mysleli, že to mám podle roku svého narození, ale já jsem ve skutečnosti narozený v roce 1990.